Světelné zdroje

Dostat světlo všude tam, kde je ho třeba bylo vždy cílem člověka. Začalo to svícením svíčkami, petrolejovými lampami a opravdový zlom přišel až po rozšíření elektřiny. Díky ní již nebyli lidé závislí na nestabilním světlu, které dával plamínek v petrolejové lampě či svíčka. Tyto moderní světelné zdroje také zcela změnily biorytmus člověka, pro kterého už nezačínal den za brzkého východu slunce a nekončil s jeho západem. Postupem doby se také rozšířily různé světelné zdroje, které přinášely stále lepší vlastnosti s minimem vedlejších a nežádoucích efektů.

Mezi nejstarší světelné zdroje bezesporu řadíme klasické žárovky. Jedná se o jednoduché zařízení pracující s elektrickou energií a produkující světlo. Princip fungování je velmi jednoduchý. Žárovka obsahuje velmi tenký wolframový vodič, který se při průchodu elektrického proudu zahřívá a díky tomu produkuje světlo. Tato vysoká teplota způsobuje, že světlo září poměrně intenzivně a pro lidské oko relativně přirozeně. Spektrum světla, které produkuje žárovka, mnohdy zasahuje až na pomezí ultrafialového záření, nicméně není třeba se obávat. Samotné vlákno je obklopeno baňkou z čirého skla, které tento typ záření nepropouští a vlákno zde existuje ve vakuu proto, aby byla zachována delší životnost žárovky.

Historie žárovky sahá do poloviny 19. Století, kdy řada vědců experimentovala s využitím rozžhavení určitého materiálu pro svícení. Takovýto způsob svícení byl totiž příslibem větší efektivity a stálosti podávaného světla. Naprostý počátek výzkumu týkajícího se žárovek není úplně přesně jistý, nicméně prvenství ve využití žárovky získal Thomas Alva Edison v roce 1879. Jeho žárovka však ještě neměla vlákno wolframové, nýbrž uhlíkové, přesněji vyrobené ze zuhelnatělého bambusu. To mělo za následek poměrně malou výdrž, která i přesto byla v době svého uvedení unikátní. Nějakou dobu však trvalo, než došlo k většímu rozšíření tohoto nového typu svítidla. Výrazně tomu pomohla světová výstava v Paříži v roce 1881. Zde došlo poprvé k masivnějšímu využití žárovek. Díky tomu jejich popularita vzrůstala a dokonce se dostala až na území Rakouska-Uherska a do českých zemí.  Zajímavostí jistě je, že elektrické osvětlení měla Daňková pražská strojírna či brněnské Mahenovo divadlo, a to již od roku 1882.

Klasická žárovka kromě vlákna a skleněné baňky sestává ještě z patice, která se v tomto případě nazývá závit, kontaktních vláken a izolace. Baňka je buďto bez náplně (vakuum) nebo u silnějších typů je vyplněna některým ze vzácných plynů, typicky argonem, kryptonem či xenonem. Druh náplně dává žárovce určité charakteristické vlastnosti, především barvu. Ta je v případě použití právě xenonu spíše namodralá a poměrně ostrá. Obecně je však světlo podávané žárovkou relativně mírné a ze všech známých světelných zdrojů asi nejbližší přirozenému slunečnímu světlu. Nevýhodou může být poměrně vysoká výhřevnost žárovky způsobená rozžhavením vlákna a s tím spojený větší energetický odběr, který jde nejen na samotné svícení, ale také na nežádoucí výhřev.

Velkou výhodou žárovek jsou minimální výrobní i pořizovací náklady. Za tak nízkou cenu se žádný jiný světelný zdroj nevyrobí, navíc objem vyrobených žárovek zatím drtivě překonává všechna ostatní svítidla a to i po zavedení regulačních kvót Evropské Unie. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že trh je stále více orientován na klasická svítidla a žárovky a to i přes to, že nové světelné zdroje dokážou zachovat unikátní vlastnosti žárovky a ještě je obohatit o řadu výhod.

Jediný typ svítidla, který lze označit za podobně populární jsou zářivky. Jedná se o nízkotlaké svítidlo schopné vysoké svítivosti a dlouhé výdrže. Podobně jako žárovky jsou i zářivky plněny plyny, které rozžhaví výboj vycházející z elektrod. Náplň většinou tvoří rtuťové páry a argon. Tyto plyny však iniciují vznik ultrafialového záření, a proto musejí být odstíněny vrstvou luminoforu, který UV paprsky absorbuje. Protože k rozsvícení zářivky je nutné jednorázově vyšší napětí než při běžném provozu, vybavuje se startérem. Startér je také naplněn vzácnými plyny a je opatřen pohyblivou elektrodou, přičemž po zapnutí zářivky dojde k odpojení této elektrody od pevné elektrody umístěné na zářivce. Zjednodušeně řečeno, dojde k předání nakumulované energie a zářivka se rozsvítí.

Světelné vlastnosti zářivek jsou poměrně specifické a vycházejí z povahy svítidla. Produkované světlo má bílou barvu, nicméně může mít různou intenzitu a hloubku při použití pro různé účely. Může jich být využíváno pro hubení mikroorganismů a plísní, v soláriích, ale i tam, kde je třeba získat UV záření. V takovém případě se uplatní zářivky bez luminoforové vrstvy. Výroba zářivek sice není tak snadná jako v případě žárovek, nicméně i tak jsou náklady na jejich pořízení nízké a životnost je výrazně vyšší než u klasických žárovek. Hlavním důvodem je větší odolnost proti častému rozsvěcení a zhasínání a také fakt, že například v kancelářích již existují rozvody pro zářivky a není tak problém je instalovat.

LED svítidla shrnují pozitivní vlastnosti obou předešlých a obohacují je o nízkou energetickou náročnost. To je v současné době velké plus a jeden z důvodů, proč tento typ svítidel stoupá na oblibě. Světlo, jež podávají je bílé, nicméně poměrně přirozené a nedráždivé a díky řadě barevných možností využitelné takřka kdekoliv. Vysoká životnost LED světelných zdrojů je též pověstná a z existujících běžně dostupných světelných zdrojů je pravděpodobně nejvyšší. To vše korunují přijatelné pořizovací náklady. Je tedy jen na Vás, jaký typ světelného zdroje si vyberete, nicméně pamatujte, že přechod na modernější zdroj je téměř vždy změnou k lepšímu.